Změny vyvolané novým občanským zákoníkem nutně neznamenají diskontinuitu s občanským zákoníkem 1964. Při srovnání některých ustanovení obou kodexů lze totiž najít společné jmenovatele nebo dokonce nahlížet na některé zavedené právní instituty novýma očima. Konečně, při výkladu obou předpisů lze čerpat i z právní úpravy obecného zákoníku občanského a ne jinak je tomu v případě zajištění dluhů určitého druhu zástavním právem.
Mgr. Miroslav Gejdoš, Jakub Karfilát, Praha
I. Úvod
Již občanský zákoník 1964 umožňoval dle § 155 odst. 4 ObčZ 1964 zajistit zástavním právem do sjednané výše pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době, čehož praxe (zejména úvěrová) hojně využívala. Četnost využívání tohoto institutu dala vzniknout i poměrně bohaté judikatuře Nejvyššího soudu ČR k tomuto ustanovení.
Obdobně jako občanský zákoník 1964, i nový občanský zákoník v § 1311 odst. 2 ObčZ umožňuje zajistit zástavním právem dluhy určitého druhu vznikající dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době. Z pouhého jazykového srovnání obou ustanovení je na první pohled zřetelný jistý terminologický posun. Jde však o jedinou změnu, kterou nový občanský zákoník v tomto směru přinesl?
V důsledku znovuzavedení některých (níže popsaných) institutů obecného zákoníku občanského do nového občanského zákoníku, zvýrazňujících potlačení akcesority zástavního práva, se zdá být účelné zabývat se nejen požadavky na určitelnost vymezení dluhů určitého druhu (a využitelností dosavadní judikatury k § 155 odst. 4 ObčZ 1964). Tato otázka je také důležitá zejména z hlediska výkladu přechodného ustanovení § 3073 ObčZ, a tím i určení právního režimu, kterým se práva z takto zřízeného zajištění řídí.
V neposlední řadě pak nároky na určitost vymezení zajištěného dluhu určitého druhu v zástavní smlouvě stojí za pozornost z důvodu stále častěji diskutovaného tzv. crosscolateral managementu, v jehož rámci dochází k zajištění dluhů z různých právních důvodů jednou zástavní smlouvou. Nepřesné vymezení zajištěného dluhu v zástavní smlouvě totiž může zástavního věřitele stíhat neblahými důsledky spočívajícími ve ztrátě ochrany jeho pohledávky věcněprávním zajištěním, zvýšeném riziku neuhrazení dluhu v jeho skutečné výši z výtěžku realizace zástavy a následné nutnosti více se spoléhat na stav dlužníkova jmění.
Vzhledem k rozsáhlosti tématu se tento článek zabývá pouze zajištěním peněžitého dluhu zástavní smlouvou k nemovitým věcem.
II. Vznik zástavního práva z pohledu § 3073 ObčZ
Zásadní otázkou spojenou s přechodným ustanovením § 3073 ObčZ je výklad slovního spojení: „práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti (nového) občanského zákoníku“. Dle § 3073 ObčZ se totiž práva ze zajištění závazku, která vznikla před 1. 1. 2014, byť byla zřízena i jako práva věcná, budou řídit až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů, tedy dle občanského zákoníku 1964.
Podrobíme-li § 3073 ObčZ klasickým metodám výkladu, můžeme konstatovat, že: a) důkazem opaku (a contrario) se práva ze zajištění závazku (byť byla zřízena jako práva věcná), která vznikla až po 1. 1. 2014, řídí novým občanským zákoníkem, a to i když se jimi zajišťují dluhy (pohledávky) z právních poměrů vzniklých před 1. 1. 2014.1 Právní poměr ze zajišťovaného vztahu (založený např. smlouvou o úvěru) a právní poměr ze zajišťovacího vztahu (např. zástavní smlouva) se nutně po 1. 1. 2014 nemusí řídit týmž právním režimem;2 b) jazykovým výkladem se uvedené ustanovení vztahuje pouze na zajištění a nikoli utvrzení3 (bude-li se sjednávat smluvní pokuta za porušení právního poměru vzniklého do 31. 12. 2013, bude se taková smluvní pokuta řídit ve smyslu § 3028 odst. 3 ObčZ starým právem, a nikoli novým občanským zákoníkem).
Shora uvedené metody právního výkladu nám však nejsou s to přesvědčivě odpovědět na otázku, jakým právním režimem se budou řídit práva zástavního věřitele vzniklá dle zástavní smlouvy, jíž došlo ke zřízení zástavního práva k nemovitostem před 1. 1. 2014, kterou se zajišťovaly (zajišťují) dluhy určitého druhu (v dřívější terminologii pohledávky určitého druhu) vzniklé až po 1. 1. 2014, a to zejména s ohledem na tuto judikaturu Nejvyššího soudu:
| – | „je-li zástavním právem zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru, vzniká zástavní právo až v okamžiku čerpání úvěru a jen v rozsahu, v jakém byly prostředky poskytnuté na základě smlouvy o úvěru skutečně čerpány“;4 a |
| – | „zástavní smlouva není neplatná jen proto, že nevznikla zajišťovaná pohledávka; přestože je však zástavní smlouva platná, zástavní právo nevznikne, jestliže nevznikla zajišťovaná pohledávka“.5 |
Správný výklad § 3073 ObčZ ve vztahu k „právům ze zajištění závazku vzniklým přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku“ se tak, dle našeho názoru, neobejde bez pochopení vztahu a vzájemného poměru vzniku zástavního práva k nemovitostem, funkcí zástavního práva, jakož i základních znaků, kterými se zástavní právo vykazuje․
- Vznik a zánik zástavního práva
Zástavní právo je svou povahou a řazením v českém právu věcným právem k věci cizí, a tím i součástí uzavřeného katalogu věcných práv. Současně, ustanovení občanskoprávních kodexů bývají ve vztahu k věcným právům povětšinou kogentní; nový občanský zákoník to vyjadřuje výslovně v § 978 ObčZ. V poměrech občanského zákoníku 1964 byla kogentnost ustanovení o věcných právech dovozována obecně z § 2 odst. 3 ObčZ 1964 a tento závěr lze nalézt i v příslušné komentářové literatuře.6 Okamžik vzniku a zániku zástavního práva si tedy strany nemohou sjednat jinak, než jak jej stanoví zákon. Při uvažování o vzniku zajištění zástavním právem dále nelze pominout, že zástavní právo vznikalo (a vzniká) v duchu tradiční doktríny spojením titulu a modusu. Obecný zákoník občanský tento fakt vyjadřoval v § 451 OZO následovně:
„Aby věřitel, který má právní důvod, nabyl skutečně zástavního práva, musí zastavenou věc, je-li movitá, vzíti v úschovu; a, je-li nemovitá, dáti svoji pohledávku vložit způsobem, který je předepsán pro nabývání vlastnictví k nemovitým statkům. Právní důvod sám propůjčuje toliko osobní právo k věci, nikoli však věcné právo na věc.“
Ne jinak tomu bylo i dle občanského zákoníku 1964, dle kterého vznikalo zástavní právo k nemovitostem dvoufázově.7 Právním důvodem vzniku zástavního práva (určujícím, proč se stal modus) ve smyslu § 157 ObčZ 19648 tedy byla obligatorní písemná smlouva mezi zástavcem a zástavním věřitelem, na základě níž bylo možné podat návrh na vklad zástavního práva do příslušného katastru nemovitostí a docílit tak modusu vzniku zástavního práva.
Obdobně (ve vztahu k nemovitým věcem) věc pojal zákonodárce i v § 560 ObčZ, který stanoví, že právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší, vyžaduje písemnou formu. Současně ve smyslu § 1316 ObčZ vyhradil vznik zástavního práva k věci zapsané ve veřejném seznamu až zpětně k okamžiku zápisu v tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.
Dle občanského zákoníku 1964 byl den, ke kterému byl podán návrh na vklad zástavního práva u příslušného katastru nemovitostí (v poměrech nového občanského zákoníku okamžik podání návrhu na zápis zástavního práva), důležitý z hlediska určení pořadí více zástavních věřitelů ve vztahu k téže nemovité věci. Nový občanský zákoník a zejména pak § 9 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů jdou na rozdíl od občanského zákoníku 1964 ve stanovení okamžiku dále, když nově
„okamžik doručení návrhu či jiné listiny pro zápis [se] určuje s přesností na dny, hodiny a minuty… např. je-li nemovitost dána dvěma stejným osobám souběžně do zástavy, lze postupně vklad obou zástavních práv povolit, a pokud byl návrh na vklad obou doručen ve stejném okamžiku, budou mít obě zástavní práva v případném rozvrhovém řízení stejné pořadí“.9
Dle občanského zákoníku 1964 bylo zástavní právo po svém vzniku vkladem do katastru nemovitostí v podstatě právem „spícím“ a nebylo s ním možné nakládat až do okamžiku vzniku realizační funkce zástavního práva.10 Zánikem zajišťovaného dluhu zástavní právo (v důsledku akcesority) dle občanského zákoníku 1964 zanikalo bez dalšího.11
V obou těchto otázkách přinesl nový občanský zákoník posun a zavedl nové způsoby, jak lze se zástavním právem nakládat jak v době před vznikem, tak i po zániku zajišťovaného dluhu. Ačkoliv i dle § 1376 ObčZ platí, že zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo, uvedené ustanovení je však třeba vykládat i ve smyslu § 1378 ObčZ (je-li zástavní právo zapsáno do veřejného seznamu i po svém zániku, jedná se o závadu váznoucí na zástavě), a dále ve smyslu § 1379 odst. 1 ObčZ (zaniklo-li zástavní právo zapsané do veřejného seznamu, požádá zástavní věřitel bez zbytečného odkladu o jeho výmaz a zástavní právo se vymaže, ledaže si strany ujednaly, že zástavní věřitel o výmaz zástavního práva nepožádá nebo vlastník požádal o zápis uvolněného zástavního práva). Po zániku zajištěného dluhu a uvolnění zástavy totiž může zástavní dlužník využít12 práva uvolněné zástavy dle § 1380 ObčZ a spojit uvolněné zástavní právo s jiným dluhem, který nepřevyšuje původní dluh. Vlastník takto uvolněné zástavy může dokonce ve smyslu § 1381 ObčZ požádat o provedení zápisu do katastru nemovitostí, že je zástavní právo uvolněné a že zajištění původního dluhu již pominulo, prokáže-li zánik zástavního práva listinou potvrzenou zástavním věřitelem nebo rozhodnutím soudu nebo jinou veřejnou listinou.
Zástavní věřitelé také mohou se svým zástavním právem jistým způsobem nakládat. Ve smyslu § 1372 ObčZ si např. mohou písemně ujednat pořadí svých zástavních práv, přičemž toto právo dle našeho názoru mají zástavní věřitelé nehledě na to, zda již existují také dluhy, jejichž řádné splnění je jednotlivými zástavními právy zajištěno, bylo-li ovšem jejich zástavní právo zapsáno do katastru nemovitostí (tedy vzniklo-li).
Tato další potlačení akcesority budou, dle našeho názoru, právní praxi nutit k důslednějšímu rozlišování mezi vznikem zástavního práva a vznikem realizační funkce zástavního práva (viz níže).
I přes výše uvedené rozdíly mezi právní úpravou nového občanského zákoníku a občanského zákoníku 1964 se domníváme, že zástavní právo vzniká (resp. vznikalo) po uzavření zástavní smlouvy zápisem do katastru nemovitostí. Pro jeho vznik není a nebylo podstatné, zda v okamžiku vzniku zástavního práva již existuje či existoval jím zajišťovaný dluh (resp. pohledávka).
Z toho plyne, že v případě podmíněného, budoucího dluhu, ale také v případě dluhů určitého druhu předchází (předcházel) vznik zástavního práva pravidelně samotnému vzniku dluhu. Stejné závěry lze dovodit i z rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém je uvedeno:
„je-li budoucí pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitostem, vzniká zástavní právo již dnem vkladu do katastru nemovitostí; realizační funkce zástavního práva se však prosadí teprve dnem, kdy vznikne budoucí (v zástavní smlouvě označená) zajišťovaná pohledávka“.13
Shodně komentář k obecnému zákoníku občanskému, který k tomu pak celkem výstižně dodával, že
„[s]kutková podstata zastavení (casusposio pignoris seu hypotecae) tu jest, jakmile se dovrší splnění podmínek jeho vzniku a trvá, třebas podmínky vzniku nadále nejsou plněny, neboť zaniká teprve, když se dovrší splnění podmínek jeho zániku,“14 s tím, že „[t]aké budoucí pohledávky mohou býti zajištěny právem zástavním (tedy pohledávky, u nichž factum obligatorium nastane teprve v budoucnosti)… právo zástavní pro budoucí pohledávky jest zástavním právem přítomným, z čehož plyne: aa) zástavní věřitel má již nyní právo na detenci zástavy, resp. na zápis hypotéky; bb) takové zástavní právo má pořadí již podle přítomného okamžiku jeho vzniku; cc) ovšem před vznikem pohledávky nemůže býti zástavním věřitelem ani zástavní žaloba podána, ani výtěžek ze zástavy vzat…“15
- Funkce zástavního práva
Tradičně se rozeznává zajišťovací a realizační funkce zástavního práva. Právě zde narážíme na rozdíly v obecném, společenském chápání zástavního práva a jeho chápání ve smyslu právním, a tím i na možné zatemnění ve vnímání skutečného vzniku zástavního práva. Neostrost ve vnímání je dle našeho názoru způsobena především tím, jak se zástavní právo adresátům právních norem jeví, co od něho očekávají a čeho prostřednictvím jeho zřízení chtějí dosáhnout.
Zástavní právo poskytuje věřiteli při zajištění dluhu ve smyslu § 1309 ObčZ oprávnění uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas. Obdobně se vyjadřoval i § 152 ObčZ 196416 a § 447 OZO.17
Díky těmto ustanovením, která tradičně zvýrazňují především realizační funkci zástavního práva, se zástavním právem (v obecném povědomí) rozumí především právem zaručená možnost úhrady pohledávky, a tomu odpovídajícího dluhu, realizací zástavy; jeho zajišťovací funkce je tím (v obecném povědomí) zatlačována do pozadí. Aby však zástavní právo plnilo svůj účel v celé své šíři, je nutné, aby mohlo dojít k naplnění obou těchto funkcí. Funkce zajišťovací i realizační totiž nabývají během doby existence zástavního práva na různém stupni důležitosti, vzájemně se doplňují a jsou spolu úzce spjaty, avšak mohou existovat pouze tehdy, vznikne-li zástavní právo. To však neznamená, že by nutně musely být přítomny u konkrétního zástavního práva či zajišťovaného dluhu ve stejném okamžiku. Tak např. splní-li dlužník všechny své splatné dluhy řádně a včas, nemůže zástavní věřitel přikročit k vymáhání zástavního práva a realizační funkce zástavního práva tak nebude moci být vůbec využita, ačkoliv funkce zajišťovací zde bude přítomna již od doby zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí. Ba co víc, zástavní věřitel nemusí být vůbec oprávněn řádně zřízené zástavní právo vymoci, protože zde ještě není (anebo nikdy nebylo) co vymoci – nevznikl dluh, který by bylo možno vymáhat, ačkoliv zástavní právo bylo zřízeno a zapsáno do katastru nemovitostí. Stejně tak je možná situace, kdy realizační funkce zástavního práva bude dána pouze ve vztahu k některým dluhům, k jejichž zajištění bylo zástavní právo zřízeno, a k jiným ne, ačkoliv i tyto později uvedené dluhy jsou též platně zajištěny řádně zřízeným a existentním zástavním právem.
Stejného problému si povšimla již předválečná doktrína. V komentáři k obecnému zákoníku občanskému jej lze nalézt jako rozdíl mezi a) zástavním právem v sociálním smyslu, jehož účelem je zajištění práva určitého subjektu tak, že v popředí stojí určitá moc (panství) nad věcí (tudíž jakési právo být zajištěn z důvodu existence určitého práva jednoho subjektu vůči jinému) – pignus comercii – a b) zástavním právem ve smyslu právním, které vzniká pouze za předpokladu splnění právem stanovených podmínek (tedy zástavní právo právem vymahatelné) – pignus iuris constituti.18
Zamyslíme-li se hlouběji, zjistíme, že zde vlastně rozdíl není, ale že jde spíše o zvýraznění důležitosti realizační funkce zástavního práva před funkcí zajišťovací (ačkoliv v právní praxi mají tradici obě)19 a že zde dochází k zaměňování realizační funkce se samotným zástavním právem. Nenaléhavost potřeby přesného rozlišování mezi funkcemi zástavního práva byla podporována i tím, že za účinnosti občanského zákoníku 1964 je nebylo v praxi příliš potřeba.20 Zajišťovací funkce zástavního práva (tedy právo věřitele mít jeho pohledávku, a tomu odpovídající dluh dlužníka vůči věřiteli, zajištěnou již od vzniku zástavního práva) se v podstatě vyčerpávala vznikem pořadí zástavního práva vůči jiným věcným právům, protože jinak se se zástavním právem nakládat nedalo (bylo rezervováno pouze pro zástavní právo, které bylo původním předmětem vkladu).21 Z tohoto pohledu jsou tedy závěry Nejvyššího soudu zmíněné v právních větách výše uvedených rozhodnutí (co do vzniku zajištění u budoucích pohledávek) pochopitelné, ovšem z hlediska nově zavedených možností nakládání se zástavním právem dle nového občanského zákoníku ne zcela přiléhavé i pro poměry občanského zákoníku 1964.
- Znaky zástavního práva a budoucí dluh
Ze znaků zástavního práva se tradičně připomínají jeho akcesorita a subsidiarita. Akcesoritě zástavního práva je nutno rozumět tak,
„že znamená, po stránce hospodářské, že zástavní právo nemá vlastního účelu, nýbrž jen slouží k zajištění pohledávky (proto také zástavním právem se jmění nerozmnožuje) a po stránce právní, že musí tu býti pohledávka zástavního věřitele“.22
„Zástavní právo samo o sobě nemá žádný účel, jemuž by mohlo sloužit. Má toliko zajišťovací funkci.“23
Tak je třeba rozumět i tomu, že
„zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat. Platnost akcesorického závazku je závislá na platnosti závazku hlavního.“24
Subsidiaritu (podpůrnost) zastavního práva je třeba chápat tak, že zástavní právo, jakožto věcné právo k věci cizí, je podpůrným zdrojem uspokojení věřitele prostřednictvím realizace zástavy v případě, že dlužník svůj dluh řádně a včas nesplní,25 tedy že k
„realizaci zástavního práva lze přistoupit až poté, kdy dluh nebyl plněn řádně a včas“.26
Velice zjednodušeně tak realizační funkce zástavního práva souvisí se subsidiaritou zástavního práva [pokud dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas, umožňuje realizovat individuálně určenou zástavu a dosáhnout tak uspokojení z této realizace (např. zpeněžení)], zatímco zajišťovací funkce zástavního práva souvisí s akcesoritou zástavního práva (zástavní právo slouží k zajištění dluhu a jiný účel nemá).
Dle našeho názoru však zástavní právo vzniká a zaniká za zákonem předvídaných okolností, a třebaže je svou povahou akcesorické a subsidiární, k jeho vzniku se nepožaduje, aby dluh, který má být zástavním právem zajištěn, již existoval. Vždyť obecný zákoník občanský i občanský zákoník 1964 umožňovaly (a dnes také i nový občanský zákoník umožňuje) zajistit zástavním právem budoucí dluhy. Ostatně v případě budoucích dluhů (v tehdejší terminologii budoucích pohledávek) se i komentářová literatura k občanskému zákoníku 1964 přikláněla k závěru, že
„zde dochází k tomu, že je požadavek akcesority odsouván, i když jen prozatím, do pozadí, dochází-li k zajištění pohledávky, která má v budoucnu teprve vzniknout, anebo pohledávky, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky“.27
Shodně k tomuto problému uvádí též T. Richter ve vztahu k poměrům nového občanského zákoníku:
„Ustanovení § 1311 NObčZ stanovící parametry dluhů, které lze zástavním právem zajistit, představuje zjevný odklon od doktríny akcesority ve fázi vzniku zajištění – zákon výslovně umožňuje zřídit zajištění (zástavní právo), aniž by v takovém okamžiku ještě existoval dluh, který má být zajištěn. Jde o jeden z případů, kdy doktrína akcesority působí obchodnímu životu potíže spíše než prospěch, a NObčZ ji proto v této fázi pragmaticky opouští.“28
Rovněž lze citovat komentářovou literaturu k obecnému zákoníku občanskému:
„… také budoucí pohledávky mohou býti zajištěný právem zástavním… Podmínkou jest co do kvality, aby pohledávka byla dostatečně individualisována, tudíž aby nebylo pochybnosti o její totožnosti… právo zástavní pro budoucí pohledávky jest zástavním právem přítomným, z čehož plyne, [že] takové zástavní právo má pořadí již podle přítomného okamžiku jeho vzniku, ovšem před vznikem pohledávky nemůže býti zástavním věřitelem ani zástavní žaloba podána, ani výtěžek ze zástavy vzat.“29
A konečně i judikatura k občanskému zákoníku 1964 dovodila, že
„je-li budoucí pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitostem, vzniká zástavní právo již dnem vkladu do katastru nemovitostí; realizační funkce zástavního práva se však prosadí teprve dnem, kdy vznikne budoucí (v zástavní smlouvě označená) zajišťovaná pohledávka“.30
V praxi tak může dát řádně zřízené a existentní zástavní právo vzniknout v různém časovém okamžiku různým oprávněním zástavního věřitele, či jinými slovy, různým funkcím zástavního práva. Nelze však říci, že by zajištění zřízené zástavním právem vznikalo až ke dni, kdy se může prosadit realizační funkce zástavního práva. Naopak, v určitých případech může zajišťovací či realizační funkce zástavního práva ustoupit i do pozadí. V poměrech nového občanského zákoníku např. tehdy, kdy zástavní věřitel již žádnou pohledávku vůči dlužníkovi nemá (protože tato byla uhrazena) a dlužník se rozhodne s uvolněnou zástavou spojit nový dluh, anebo ji zástavní věřitel má, ale rozhodne se s pořadím zřízeného či zřizovaného zástavního práva určitým způsobem naložit.31
Proto se domníváme, že slovní spojení, které zákonodárce užil v přechodném ustanovení § 3073 ObčZ, tedy že práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti (nového) občanského zákoníku, je nutno vykládat ve vztahu k zástavnímu právu k nemovitostem následovně: Došlo-li k vkladu zástavního práva před 1. 1. 2014, bude se zástavní právo (jakož i zástavní smlouva samotná a práva a povinnosti dle ní vzniklé) nadále řídit dle dosavadních právních předpisů, tedy zejména ObčZ 1964, a to bez ohledu na to, zda dluh a tomu odpovídající pohledávka, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno, vznikla po 1. 1. 2014.
III. Vymezení dluhů určitého druhu pro účely zajištění zástavním právem
Oproti občanskému zákoníku 1964 přinesl nový občanský zákoník jisté terminologické změny projevující se zavedením nové hierarchie pojmů smlouva, závazek, pohledávka nebo dluh. Ústředním pojmem je nově závazek, který je definován v § 1721 ObčZ tak, že
„… ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit“.
Závazek sám vzniká dle § 1723 ObčZ ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá. Právům plynoucím věřiteli z jeho pohledávky musí odpovídat příslušné povinnosti určitého dlužníka z odpovídajícího dluhu, když společně pak tvoří obsah závazku. Ten je ovšem mnohem širší a zahrnuje též další práva, jako je např. právo odstoupit od smlouvy, právo vypovědět závazek či právo dovolat se relativní neplatnosti.
Oproti občanskému zákoníku 1964 není předmětem zajištění pohledávka, ale dluh, kterým se rozumí povinnost dlužníka poskytnout věřiteli plnění odpovídající jeho pohledávce (nároku na určité plnění), a to tak, aby toto plnění odpovídalo věřitelovu zájmu a bylo zároveň majetkové povahy. Musí se tedy jednat o peněžitý dluh, anebo dluh, jehož hodnotu lze v penězích vyjádřit. Dluh (peněžitý) jako takový pak stojí v ústředí našeho zájmu.
Chceme-li dluh zajistit zástavním právem, musíme se předně zabývat tím, jaký dluh zajišťujeme, a poté, jaké jsou požadavky na určitost jeho vymezení v zástavní smlouvě.
Zástavním právem mohou být ve smyslu § 1311 odst. 1 ObčZ zajištěny dluhy peněžité i nepeněžité, podmíněné nebo i takové, které mají vzniknout teprve v budoucnu.
Z časového hlediska (uzavírání zástavní smlouvy a právního poměru, který dá vzniknout konkrétnímu zajištění) mohou shora uvedené dluhy vzniknout na podkladě již existujícího právního titulu, anebo v budoucnu na základě právního titulu, který ke dni uzavření zástavní smlouvy neexistuje a ani není zcela jisté, zda vznikne.
Z hlediska určitosti zajišťovaného dluhu pro obě skupiny platí, že v žádném okamžiku nesmí vzniknout pochybnost o totožnosti zajišťovaného dluhu. Dluh musí být vždy dostatečně individualizován. U obou skupin zajišťovaných dluhů tedy musí být zřejmé, a) mezi jakými subjekty může pohledávka a jí odpovídající dluh vzniknout; a b) jaký druh dluhu anebo alternativně dluh z jakého právního poměru je předmětem zajištění.
Ustanovení § 1311 a 1312 ObčZ pak dále stanoví požadavky na určitost odlišně pro a) dluhy existující, podmíněné a budoucí, které vznikly/mohou vzniknout na základě právního titulu, který existuje ke dni uzavření zástavní smlouvy; b) dluhy určitého druhu, ke kterým právní titul ke dni uzavření smlouvy neexistuje a ani není jisto, zda kdy existovat bude; a c) dluhy vznikající z téhož právního důvodu.
- Dluhy existující, budoucí a podmíněné vzniklé na základě existujícího titulu
Požadované kritérium určitosti pro tyto zajišťované dluhy je, aby byly určeny svou výší, nebo aby bylo lze jejich výši určit kdykoliv v době trvání zástavního práva.
V případě dluhů existujících, podmíněných nebo budoucích (tedy dluhů vymezených v § 1311 odst. 1 ObčZ) není třeba v rámci zástavní smlouvy výslovně rozlišovat, zda se jedná o dluhy již existující nebo budoucí.32 Vždy se ovšem bude jednat o dluhy, které již vznikly nebo teprve vzniknou na základě nebo v souvislosti s právním titulem existujícím v době vzniku zástavního práva. Takovýmto právním titulem může být zejména smlouva o úvěru či jiná smlouva o poskytnutí finančních prostředků (např. smlouva o zápůjčce, leasingová smlouva), kupní smlouva nebo též smlouva nájemní.
V otázce určitosti vymezení těchto dluhů lze vyjít ze závěrů T. Richtera, tedy že první věta § 1311 odst. 1 ObčZ zavádí obecné pravidlo na vymezení určitosti či určitelnosti výše dluhu, které se následně uplatní na všechny typy dluhů uvedené ve větě druhé, tedy na dluhy existující, podmíněné i budoucí.33
Současně se domníváme, že je-li výše těchto dluhů (z již existujícího právního titulu) určena v zástavní smlouvě (v případě existujících) anebo je-li ve smyslu první věty § 1311 odst. 1 ObčZ jejich výše určitelná kdykoli v době trvání zástavního práva (v případě budoucích a podmíněných), není nutné ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje ve smyslu § 1312 odst. 1 ObčZ.
Jak již bylo rozvedeno výše v části II, pro vznik zástavního práva je kromě uzavření platné zástavní smlouvy nutný také modus, tedy zápis do katastru nemovitostí. Náležitosti zápisu jsou stanoveny v § 17 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů („KatVyhl“). Přestože katastrální vyhláška vychází z pravidel obsažených v novém občanském zákoníku, obě vymezení jsou na sobě do značné míry nezávislá. Nedodržení podmínek stanovených katastrální vyhláškou ještě neznamená neplatnost zástavní smlouvy, ovšem může mít za následek odmítnutí zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí, v důsledku čehož takové zástavní právo nevznikne (viz níže). Proto je při vymezení dluhu nutné dbát nejenom ustanovení nového občanského zákoníku, ale též katastrální vyhlášky.
1.1 Existující dluh
Existujícím dluhem je dluh, který v době uzavření zástavní smlouvy již existuje. Je tedy známa jeho konkrétní výše, druh i právní důvod (titul) vzniku. V daném případě musí zástavní smlouva obsahovat konkrétní určení výše daného dluhu.
Typickým příkladem může být již čerpaná částka úvěru dle úvěrové smlouvy nebo zápůjčka poskytnutá dle smlouvy o zápůjčce.
1.2 Podmíněný dluh
Podmíněný dluh je dluh, který v okamžiku vzniku zástavního práva již existuje, nicméně jeho splatnost je vázána na splnění určité podmínky.
Jako typický příklad podmíněného dluhu lze uvést smluvní pokutu. Teoreticky lze do této kategorie dluhů zahrnout též úroky z prodlení. Tyto jsou však spolu se smluvními úroky a náklady spojenými s uplatněním pohledávky zástavním právem zajištěny přímo ze zákona dle § 1313 ObčZ.34 Aby byla smluvní pokuta zajištěna, je nutné, na rozdíl od příslušenství dluhu (pohledávky), její zajištění ve smyslu § 1313 ObčZ zvlášť ujednat.35
Co se týká požadavku na určení výše dluhu, který může vzniknout ze smluvní pokuty, domníváme se, že ta v zástavní smlouvě být uvedena nemusí. Je tomu tak proto, že její výše je určitelná kdykoli za trvání zástavního práva.36 Obdobně za platnosti obecného zákoníku občanského se k zajištění podmíněného dluhu nevyžadovalo sjednání nějaké maximální jistiny. Dle tehdejší komentářové literatury se totiž jednalo o dluh, resp. pohledávku existující již v době vzniku zástavního práva, ovšem splatnost této pohledávky byla vázána na splnění budoucí podmínky. V kontextu obecného zákoníku občanského se tedy vůbec nejednalo o pohledávku vznikající v budoucnu, nýbrž o pohledávku, u které je factum obligatorium dáno již při samotném vzniku zajištění.37 Prakticky uvažujícímu věřiteli však lze doporučit, aby do okamžiku případného judikatorního potvrzení těchto závěrů její výši do zástavní smlouvy uváděl, a nepřeje-li si tak, aby se ve smyslu § 1312 odst. 1 ObčZ se zástavcem v zástavní smlouvě dohodl, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění na smluvní pokutu poskytuje.
1.3 Budoucí dluh
Úvodem je třeba zopakovat, že v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda se jedná o dluhy již existující nebo budoucí (viz výše).38 Tím je mimo jiné umožněno, aby bylo zajištění ve formě zástavního práva sjednáváno jako podmínka čerpání jistiny. V takovém případě v době sjednání zástavní smlouvy sice již existuje právní titul (např. smlouva o úvěru), ale neexistuje dluh a tomu odpovídající pohledávka věřitele vůči dlužníkovi. I v případě budoucího dluhu je možné tento dluh v zástavní smlouvě z hlediska jeho vymezení leckdy individualizovat způsobem dle § 1311 odst. 1 ObčZ. Opět pouze teoreticky je do této kategorie dluhů možné řadit i smluvní úroky (ty jsou však ve smyslu § 1313 ObčZ zajištěny spolu s jistinou ze zákona).
Pokud ovšem výše některého z těchto dluhů nebude v okamžiku uzavírání zástavní smlouvy určitá nebo alespoň určitelná, bude nutné takový dluh určit postupem dle § 1311 odst. 2 ObčZ jako dluhy určitého druhu nebo dluhy vznikající z téhož právního důvodu (jejichž vymezení je alternativou v případech, kdy není možné budoucí dluh určit jeho výší).
- Dluhy určitého druhu a dluhy vznikající z téhož právního důvodu
Dluhy určitého druhu a dluhy vznikající z téhož právního důvodu jsou dluhy, které v okamžiku vzniku zástavního práva samy neexistují (tedy factum obligatorium vznikne až v budoucnu, pokud vůbec). Právě z tohoto důvodu nelze jejich výši určit, resp. jejich výše není určitelná v okamžiku vzniku zástavního práva. U dluhů určitého druhu v okamžiku zřízení zástavního práva totiž často neexistuje ani právní důvod (tedy právní titul), na jehož základě budou tyto dluhy vznikat. Nevíme ani, zda vůbec a případně kdy tento právní důvod v budoucnu vznikne. Navíc u dluhů určitého druhu může těchto právních důvodů vzniknout i více.
Naopak u dluhů vznikajících z téhož právního důvodu je tento důvod jasný a může být pouze jeden. Jedná se tedy o konkrétní kupní smlouvu, úvěrovou smlouvu či jiný právní titul. Zatímco dluhy samotné v době zřízení zástavního práva neexistují, právní důvod (právní titul) již existovat může, ale také nemusí, avšak v takovém případě si strany musejí být v době uzavření zástavní smlouvy tímto právním titulem jisty.
2.1 Dluhy určitého druhu
Dluhy určitého druhu je nutné chápat jako kategorii budoucích dluhů, které ovšem nelze v okamžiku vzniku zástavního práva vymezit určitou výší, ani není možné tuto výši určit kdykoliv v době trvání zástavního práva. V daný okamžik totiž ještě není jisté, zda a v jakém rozsahu tyto dluhy vůbec v budoucnu vzniknou. Proto je nutné slevit z požadavků určitosti vymezení těchto dluhů co do jejich výše a stanovit jiná kritéria, která by dané dluhy dostatečně individualizovala.
Podíváme-li se na podmínky pro vymezení budoucích dluhů v obecném zákoníku občanském (které se obsahově blíží dnešním dluhům určitého druhu dle nového občanského zákoníku), ten stanovil povinnost vymezit budoucí dluhy co do osob, mezi kterými má dluh vzniknout, právního důvodu vzniku a maximální sumy (tzv. hypotéka kauční), do jaké bude vzniknuvší zástavní právo tyto dluhy zajišťovat.39 Oproti novému občanskému zákoníku však tímto způsobem bylo možné zajistit pouze taxativní výčet pohledávek, tedy pouze pohledávky vzniklé z úvěru, z převzatého jednatelství, ze závazků ze správy anebo ze závazků z náhrady škody.40 Obecný zákoník občanský pak výslovně umožňoval, aby hypotéka kauční zajišťovala nejenom takovéto dluhy budoucí, ale i dluhy již existující – ovšem i v takovém případě se jednalo o hypotéku kauční a nikoliv o pravidelnou zástavu (tedy v dnešní terminologii zástavní právo zajišťující dluh existující, podmíněný nebo budoucí). F. Rouček pak zástavní právo zajišťující takovéto budoucí dluhy vymezoval jako
„přítomné právo zástavní, které však platí 1. pro pohledávky budoucí, a to jen 2. pro pohledávky z určitého právního poměru, a které 3. zajišťuje tyto pohledávky nikoli cifrou absolutní, nýbrž cifrou maximální“.41
Občanský zákoník 1964 vymezoval v § 155 odst. 4 ObčZ 1964 dluhy určitého druhu jako skupinu druhově určených pohledávek, kdy
„podstatnou náležitostí zástavní smlouvy v tomto případě je stanovení výše hodnoty pohledávek a dále časový úsek, v němž budou tyto pohledávky vznikat“.42
Ani úprava v novém občanském zákoníku pak nedoznala zásadních změn, až na to, že na rozdíl od občanského zákoníku 1964 již výslovně v rámci příslušného ustanovení nemluví o povinnosti vymezit tyto dluhy co do maximální zajišťované výše, nýbrž pouze co do druhu a určité doby vzniku.
Na tento rozdíl poukazuje i dnešní komentářová literatura.43 V této souvislosti je ovšem nutné vzít v potaz též povinnost stran ujednat v případě dluhů nedospělých a dluhů budoucích, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje (§ 1312 odst. 1 ObčZ).
Uvedením nejvyšší výše zajištění dluhů budou zároveň naplněny podmínky pro zápis zástavního práva do katastru nemovitostí stanovené pro dluhy určitého druhu katastrální vyhláškou. Ta obsahuje povinnost uvést krom jiného též výši jistiny, do jaké jsou příslušné dluhy zajištěny (§ 17 odst. 4 KatVyhl).
Navíc, stejně jako u dluhů budoucích z předchozí skupiny dluhů i u dluhů určitého druhu, se jedná o dluhy, které vzniknou teprve v budoucnu. Proto je nutné se zamyslet nad dopady rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajícího se nutnosti charakterizovat dluhy, které vzniknou teprve v budoucnu, v zástavní smlouvě nikoliv (jen) podle titulu, nýbrž i podobou, v jaké budou dle příslušného právního titulu vznikat.44
Aplikace příslušného rozhodnutí v tomto případě není zcela jednoznačná. Ovšem z hlediska právní jistoty je v tomto případě vhodné zvolit spíše konzervativní přístup. Doporučujeme proto vymezit v zástavní smlouvě dluhy určitého druhu též co do podoby, v jaké mohou vznikat.
Shrneme-li tedy výše nastíněné závěry, dluhy určitého druhu je dnes z hlediska jejich dostatečné individualizace nutné vymezit co do druhu, určité doby vzniku, podoby a nejvyšší výše jistiny zajištění (§ 1311 odst. 2, § 1312 odst. 1 ObčZ),45 kdy:
| – | dluhem určitého druhu se rozumí takové dluhy, které nemohou být v okamžiku uzavření zástavní smlouvy identifikovány jinak než:
|
||||
| – | vymezením určité doby vzniku se rozumí časový úsek, ve kterém mohou tyto dluhy vznikat, který musí být vymezen jak svým počátkem, tak také i svým koncem;47 | ||||
| – | podobou se rozumí např. smluvní úroky, smluvní pokuta atd. (tedy nikoliv jen právní titul vzniku, kterým by byla např. smlouva o úvěru); a | ||||
| – | nejvyšší výší jistiny zajištění se rozumí částka, do které se zajištění poskytuje. |
Počátek běhu určité doby, po kterou příslušné zástavní právo zajišťuje vzniklé dluhy, je vhodnější navázat na uzavření zástavní smlouvy.
2.2 Dluhy vznikající z téhož právního důvodu
Dluhy vznikající z téhož právního důvodu jsou druhem dluhů, které nový občanský zákoník (oproti občanskému zákoníku 1964 a obecnému zákoníku občanskému) jako termín zavedl zcela nově. Pokud by se mělo jednat o kategorii dluhů z budoucích právních důvodů, které neexistují ke dni uzavření zástavní smlouvy, je nutné uplatnit závěry uvedené u dluhů určitého druhu a pro jejich dostatečnou individualizaci určit i nejvyšší výši jistiny zajištění. Ostatně, tento požadavek vyplývá i z § 17 odst. 4 písm. c) č. 2 KatVyhl.
Přesto však dochází v rámci individualizace k posunu, a to tam, kde právní důvod zajišťovaných dluhů existuje ke dni vzniku zástavní smlouvy, když namísto druhu a určité doby vzniku postačí vymezit právní důvod, na jehož základě budou tyto budoucí dluhy vznikat. Tento právní důvod je, na rozdíl od dluhů určitého druhu, v okamžiku vzniku zástavního práva zcela jasný a smluvním stranám známý (ať již v dané chvíli existuje či vznikne teprve v budoucnu), tudíž dostatečně individualizovaný. Právním důvodem měl zákonodárce u nového občanského zákoníku nejspíše na mysli právní titul (tedy např. konkrétní smlouvu).
Příkladem právního důvodu může být mimo jiné úvěrová smlouva s několika úvěrovými linkami, jejichž čerpání jsou na sobě nezávislá a dojde k nim teprve v budoucnu, kontokorentní úvěr, kupní smlouva na opakující se dodávky (nebo smlouva o uzavření takovýchto budoucích smluv), či rámcová smlouva.48
Tento způsob popisu zajištěného dluhu bude zřejmě využitelný i tam, kde se strany spokojí s vymezením zajištěného dluhu v rámci již existujícího právního titulu maximální částkou. I v tomto případě však lze doporučit uvést v zástavní smlouvě alespoň výčet druhů takových dluhů.
IV. Následky nedodržení zákonných požadavků na vymezení dluhu
Nepřesné vymezení zajištěného dluhu v zástavní smlouvě může zástavního věřitele stíhat neblahými důsledky spočívajícími ve ztrátě ochrany věřitelovy pohledávky věcněprávním zajištěním, následné nutnosti více se spoléhat na stav dlužníkova jmění a zvýšeném riziku neuhrazení dluhu v jeho skutečné výši z výtěžku realizace zástavy.
Není-li dluh, jehož řádné a včasné splnění je zajišťováno zástavním právem, vymezen v souladu s požadavky nového občanského zákoníku nebo katastrální vyhlášky, projeví se plně rozdíl mezi zástavním právem ve smyslu zápisu do katastru nemovitostí a zástavním právem ve smyslu uzavírané zástavní smlouvy. Dále může dojít i k odmítnutí nebo částečnému neprovedení návrhu na zápis příslušného zástavního práva do katastru nemovitostí.
V. Závěrem
V textu tohoto článku jsme se zabývali pojmem dluh a způsoby jeho vymezení pro účely zajištění zástavním právem. Z důvodu omezeného rozsahu jsme se zaměřili pouze na dluhy peněžité zajišťované zástavním právem k nemovité věci.
Jak bylo nastíněno již v úvodu, na zástavní právo je možné nahlížet ze dvou různých směrů: a) z hlediska oprávnění věřitele uspokojit se z předmětu zástavy, a to na základě dluhu vzniklého mezi dlužníkem a věřitelem, tedy ve smyslu sociálním; a b) z hlediska požadavků zákona, jejichž splnění je předpokladem pro vznik zástavního práva ve smyslu právním. V rámci zástavního práva v právním smyslu je pak dále nutné rozlišovat mezi požadavky právních předpisů na vznik zástavního práva, jeho funkcemi a požadavky na vymezení zajišťovaného dluhu z hlediska informací zapisovaných o zástavním právu do katastru nemovitostí dle katastrální vyhlášky.
Vzhledem k tomu, že zápis do katastru nemovitostí má konstitutivní účinky, je tudíž nezbytný ke vzniku zástavního práva, a že proti případným rozporům mezi obsahem zástavní smlouvy a samotným zápisem z důvodů vzniklých na straně katastrálního úřadu mají strany velmi omezené možnosti obrany, je nutné již při samotném vymezení zástavního práva postupovat maximálně obezřetně tak, aby strany v rámci vymezení zajišťovaného dluhu co nejvíce vyhověly požadavkům jak nového občanského zákoníku, tak katastrální vyhlášky. Při této snaze se lze v praxi často setkat s tím, že strany používají vymezení dluhů dle § 1311 odst. 2 ObčZ jako alternativu k vymezení dluhů dle § 1311 odst. 1 ObčZ. V těchto situacích jde o jakousi pojistku pro případ, že by definice dluhu v zástavní smlouvě nebyla dostatečně určitá. Takovýto postup je ovšem nadbytečný, pokud se strany dostatečně zaměří již na definici dluhu, který vznikl (může vzniknout) z již existujícího právního titulu. Vymezení prostřednictvím dluhů určitého druhu a dluhů vnikajících z téhož právního důvodu pak mohou využít právě pro dluhy, které v okamžiku uzavírání zástavní smlouvy ještě neexistují, a pokud je vymezí dostatečně určitě, mohou začít uvažovat o využití výhod tzv. crosscolateral managementu.
| Poznámky pod čarou: | |
| 1 | Ustanovení § 3073 ObčZ je vlastně výjimkou z výjimky. Dle § 3028 odst. 3 ObčZ se totiž obecně jiné právní poměry (myšleno především smlouvy) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti (nového) občanského zákoníku, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti (nového) občanského zákoníku, řídí dosavadními právními předpisy, tedy zejména občanským zákoníkem 1964. |
| 2 | Zejména dojde-li ke zřízení zástavního práva k nemovitostem nyní, např. v r. 2016, ačkoliv dluh, který se zástavní smlouvou zajišťuje, vznikl např. na základě smlouvy o úvěru uzavřené v r. 2012. |
| 3 | Dle § 2010 odst. 1 ObčZ lze o zajištění dluhu hovořit pouze tam, kde se třetí osoba zaváže věřiteli nebo ve prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo ve prospěch věřitele majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní. Ve smyslu § 2010 odst. 1 věty poslední ObčZ pak lze dluh utvrdit ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu. |
| 4 | Rozsudek NS z 25. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2939/2004. |
| 5 | Rozsudek NS ze 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001. |
| 6 | Fiala, J., Kindl, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 15; Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 56. |
| 7 | „Ke vzniku zástavního práva dochází tudíž dvoufázově, přičemž v první fázi jde o zástavní smlouvu uzavřenou mezi zástavním věřitelem (osobou totožnou se subjektem, kterému patří pohledávka, o jejíž zajištění se jedná) na jedné straně a zástavcem (vlastníkem zástavy, popřípadě nositelem oprávnění k zástavě nemající podobu hmotné věci) na druhé straně, a v druhé fázi jde o zápis příslušného zástavního práva do katastru nemovitostí.“ In Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., op. cit. sub 6, s. 1101. |
| 8 | Dle kterého zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vznikalo vkladem do katastru nemovitostí. |
| 9 | Baudyš, P. Katastrální zákon. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 37. |
| 10 | Výjimkou v tomto směru bylo pouze podzástavní právo. |
| 11 | Následný výmaz z katastru nemovitostí měl tudíž pouze deklaratorní účinky, viz usnesení VS v Praze z 29. 4. 2004, sp. zn. 5 Cmo 177/2004 (redakčně formálně upraveno): „Zástavní právo zaniká již tím, že nastane některá ze skutečností uvedených v § 170 ObčZ 1964. Výmaz zástavního práva, který se do katastru nemovitostí nevkládá, nýbrž se v něm jen zaznamená podle § 171 ObčZ 1964, pak již nevede k zániku zástavního práva, ale jen zajišťuje soulad zápisů v katastru se skutečností a nemá tedy konstitutivní povahu.“ |
| 12 | Není-li v tom jako vlastník zastavené věci smluvně omezen zadnějším věřitelem dle § 1384 ObčZ, anebo má-li k tomu ve smyslu § 3068 ObčZ souhlas zadnějšího zástavního věřitele zapsaného do katastru nemovitostí přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. |
| 13 | Rozhodnutí NS z 3. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003. |
| 14 | Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Sv. 1. Díl druhý. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, s. 630. |
| 15 | Tamtéž, s. 642. |
| 16 | Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. |
| 17 | Zástavní právo je věcné právo, které je věřiteli propůjčeno, aby z věci, nebude-li závazek v určený čas splněn, dosáhl uspokojení. Věc, k níž toto právo věřiteli přísluší, sluje vůbec zástava. |
| 18 | Rouček, F., Sedláček, J., op. cit. sub 14, s. 622–623. |
| 19 | Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009; také Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., op. cit. sub 6, s. 1604; dále pak Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vyd. Praha: ASPI, 2005, s. 441; Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 648. |
| 20 | Resp. potřebnost byla zaznamenána pouze v souvislosti s právní úpravou odporovatelnosti (dnes relativní neúčinnosti), kde rozlišování relevanci mělo a má, např. rozhodnutí NS z 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012 (Rc 18/2014), s. 269: „Protože odpůrčí žaloba je – jak bylo uvedeno výše – právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení)…, nemůže být tato žaloba věřitelem úspěšně uplatněna vůči zástavnímu věřiteli… jestliže zástavní věřitel neučinil žádné kroky směřující k tomu, aby se uspokojil ze zástavy… a jestliže proto zástavní právo vzniklé na základě uzavřené zástavní smlouvy plní (zatím) jen zajišťovací funkci. Jiná situace z pohledu věřitele nastává v případě, kdy zástavní věřitel, jehož pohledávka nebyla včas splněna, přikročí k tomu, aby svou pohledávku uspokojil ze zástavy, a kdy se tedy již uplatní i uhrazovací funkce zástavního práva.“ |
| 21 | Okamžik vzniku zástavního práva je však nadále důležitý z hlediska určení pořadí více zástavních věřitelů ve vztahu k téže nemovité věci. |
| 22 | Rouček, F., Sedláček, J., op. cit. sub 14, s. 623. |
| 23 | Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., op. cit. sub 6, s. 1093. |
| 24 | Tamtéž, s. 1603. |
| 25 | „Subsidiarita zástavního práva… znamená, že zástavní právo jest podpůrným zdrojem uspokojení pohledávky, totiž pro případ, že pohledávka nebude normálně splněna.“ In Rouček, F., Sedláček, J., op. cit. sub 14, s. 624. |
| 26 | Hendrych, D. a kol., op. cit. sub 19. |
| 27 | Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., op. cit. sub 6, s. 1095. |
| 28 | Richter, T. Zajištění dluhů podle nového občanského zákoníku – zástavní právo. Obchodněprávní revue, 2013, č. 9, s. 241. |
| 29 | Rouček, F., Sedláček, J., op. cit. sub 14, s. 641–642. |
| 30 | Rozsudek NS z 3. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003. |
| 31 | Např. tak, že se za úplatu s jiným věřitelem dohodne na změně pořadí zástavních práv ve smyslu § 1372 ObčZ. Tento posléze uvedený příklad má dále také vliv na kvalitu zajištění jako takovou. |
| 32 | Rozhodnutí NS z 3. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003. |
| 33 | Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1069–1070. |
| 34 | Dle § 513 ObčZ jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. |
| 35 | Uvedené však neznamená, že by zástavní věřitel měl výši smluvních úroků (či úroků z prodlení, byly-li sjednány v jiné než v zákonné výši) v zástavní smlouvě opomenout. Tam, kde jsou obligační dlužník a zástavní dlužník dvě různé osoby, by totiž toto opomenutí mohlo znamenat, že úroky budou zajištěny nejvýše do zákonné úrokové sazby (viz § 2015 odst. 1 ObčZ). |
| 36 | Podle § 544 odst. 2 ObčZ 1964 smluvní pokutu bylo lze sjednat jen písemně a v ujednání musela být určena její výše nebo stanoven způsob jejího určení. Stejně tak § 2048 ObčZ: „Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.“ |
| 37 | Rouček, F., Sedláček, J., op. cit. sub 14, s. 641. |
| 38 | Rozhodnutí NS z 3. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003. |
| 39 | Rouček, F., Sedláček, J., op. cit. sub 14, s. 642. |
| 40 | Tamtéž, s. 643. |
| 41 | Tamtéž. |
| 42 | Fiala, J., Kindl, M. et al., op. cit. sub 6, s. 583–584. |
| 43 | Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Sv. III. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 902; Spáčil, J. a kol., op. cit. sub 33, s. 1070. |
| 44 | Rozhodnutí NS z 5. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003. |
| 45 | Rozsudek NS z 22. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4324/2011. |
| 46 | Rozsudek NS z 22. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1013/2003 [pozn. red.: zřejmě správně 29 Odo 1013/2003]. |
| 47 | Rozsudek NS z 28. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 423/2006. |
| 48 | Zde však záleží na jejím typu. Rámcová smlouva totiž právním důvodem vzniku zajišťovaného dluhu být nemusí tam, kde vytváří pouze soubor pravidel a ujednání pro případné uzavírání smluv určitého typu v budoucnu, avšak nezavazuje strany k žádnému konkrétnímu jednání. |
